V divadle na Kytici
Šimon Plašil

Autor: Mgr. Šimon Plašil

Říjnová návštěva divadla na dramatizaci Erbenovy Kytice.

V říjnu Surikaty a Aslani společně navštívili Národní divadlo na činohře Kytice od známého sběratele české ústní slovesnosti Karla Jaromíra Erbena. Dramatizaci provedl režijní tandem SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského a samotné obsazení bylo přímo hvězdné, jmenujme alespoň Janu Preissovou v roli matky ve Zlatém kolovratu, Ivu Janžurovou v roli Hany ve Štědrém dnu či Františka Němce. Do dvouhodinového představení se vešlo osm balad, a to nejen těch známých jako Zlatý kolovrat, Polednice, Vodník, Svatební košile či Záhořovo lože, ale i méně známý Holoubek, Dceřina kletba a Štědrý den. Herecké výkony byly proto skvělé.

 

Dramatizace jednotlivých balad však byla z hlediska délky i propracování velmi různorodá. Zřejmě nejznámější balada Polednice, která už jen z tradice nesmí chybět v žádném zpracování této sbírky, na mne udělala nejmenší dojem. Byla zredukována v podstatě jen na dva herce, přičemž roli vypravěče, otce i matky hrál tentýž herec. Když tedy František Němec recitoval slova matky, působilo to velmi zvláštně. Stejně i děj byl maximálně zrychlen, žádná postupná gradace děje a napětí, ale spíše rychle přeříkání. Je pravda, že Polednice je velmi krátkou baladou, je složena pouze z dvanácti čtyřveršových slok, nicméně dramatizace se nemusí držet délky za každou cenu, nikoli ji pouze odříkat. Působilo to na mě dojmem, že Polednici vybrali opravdu jen z úcty, ale vážnější záměry s ní neměli.


Naopak velmi mě zaujalo zpracování Vodníka. Jeho zpracování bylo nejen nejdramatičtější, ale zřejmě i nejemotivnější. Velmi povedená byla simulace dcery ve vodě, kdy představitelka zavěšena poskakovala nad zemí (vlastně nad dnem jezera) a představovala svůj rybí život s vodníkem. Příběh rovněž přinesl mimo odvážnějších scén s vodníkem zajímavou metonymii, neboť jejich dítě zde bylo zastoupeno jakýmsi bílým balonem připomínajícím mořskou perlu. V této baladě se rovněž promítla snaha o propojení starého s moderním, neboť matka s dcerou se schovaly před vodníkem ve skleněné telefonní budce. Samotné vyvrcholení hry, kdy vodník zabíjí své dítě, bylo zvlášť emočně silným zážitkem. Po hlasitých hádkách vodníka s matkou, která nechtěla svou dceru pustit, se scéna ztišila po chvilce slabého dušení děťátka vše utichlo a ve hře jakoby se zastavil čas. Vodník posléze doslova rozbil toto hrobové ticho, neboť své mrtvé děťátko v podobě kulaté perli hodil na zem. Vyděšení diváků bylo vygradováno tím, že pád děťátka způsobil mohutnou explozi. A mezi těmito troskami vše končilo (ne)smrtelnými verši: „Dvě věci tu v krvi leží – mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.“ Myslím, že nikdo z diváků tuto scénu nemůže jen tak zapomenout.


Kytice z pověstí národních, jak se tato sbírka jmenuje, svými pohnutými příběhy může promlouvat i pro lidi z jednadvacátého století. Karel Jaromír Erben byl vystudovaný právník (stejně jako Mácha, což se málo ví). Možná právě proto je v jeho díle tolik promítaná otázka viny a trestu. A právě možná kvůli tomu je jeho dílo stále tak aktuální. Pro mladší diváky je jeho dílo přístupné i svým jazykem, neboť není psáno žádným archaistickým jazykem. Žáci se s jeho (schválně, epickými, či lyrickými?) verši setkají ještě v hodinách českého jazyka a literatury a motivy z jednotlivých balad budeme ještě probírat společně.

  • Recenze
Vyhledávání článků