Letos jsem měl krásné Vánoce. V podvečer vánoční jsem s maminkou nazdobil stromek a pak jsem si pustil pohádku, a usnul jsem, zdál se mi neuvěřitelný sen. Ocitl jsem se v roce nevím přesně, třeba v roce 3050. Nevím proč, ale byly tam nejrůznější věci. Tablety, které byly z jedné strany průhledné a z druhé jako třeba dnešní monitory od počítačů, akorát bez rámečku, takže jako kdybyste vzali monitor a tam prostě odřízli všechny kraje. K tomu všechno běželo úplně bez jakýchkoliv záseků, všiml jsem si taky, že to funguje bez drátů. Když jsem se na to podíval, tak to nemělo ani baterku.

    Najednou tam byl nějaký vysoký hubený muž, a ten mi řekl, jestli mám čip? Vůbec jsem nejdříve nevěděl o čem to mluví, ale potom mi došlo že asi mluví o nějakém čipu, který každý musí mít. Potom mi také řekl, že jestli ho nemám tak ať jdu s ním do přijímací centrální místnosti, a že dostanu prémiový čip. Kteří mohou mít jenom bohatí lidé. Nejdříve jsem vůbec nevěděl, proč bych měl dostat výjimečný čip, ale potom když mě tam dovedl, tak jsem zjistil, že můj otec je jeden z nejbohatších lidí. Pokračovali jsme dále do velké místnosti, která byla lesklá, nevím, jak bych ji popsal, jako kdybyste se najednou ocitli v nějaké velké, lesklé, křišťálové hale, vůbec jsem to nechápal. Proto ke mně přišel vedoucí a řekl mi: ,,Odkud jsi cizinče? Tebe jsem tu ještě neviděl. Já jsem z Prahy a vůbec nechápu jak jsem se tu ocitl.“ Vedoucí: „Praha ta přece už neexistuje 100 let, jak jsi se sem vůbec dostal?,“ Já: ,,Prostě jsem usnul na Vánoce pod vánočním stromkem, když jsem čekal na sestru a najednou jsem se ocitl u vás a vůbec jsem nechápal, co se to děje, a pak ke mně přišel nějaký člověk a řekl mi, že mě odvede na čipování sem k vám. “Vedoucí: ,,Vánoce, tak to jo ,tak to jsi určitě přišel z planety, která se jmenuje Země.“

    Já: ,,Ano, to jsem, a na jaké jsem to vlastně teď planetě?“,

vedoucí: „jsi na planetě křišťál.“

Já: ,,A co je to vlastně za planetu? O té jsem nikdy neslyšel.“

Vedoucí: ,,Jsi na jedné z nejvyspělejších planet v celém vesmíru. Uvidíme kam jenom chceme, pokud chceš, tak můžeš jít za mnou a můžeme ti ukázat, jak vypadá teďka tvoje země.“

Já:,, Ano, to bych velmi rád, šel se podívat jak po tolika letech vypadá moje země.,,

Vedoucí:,, Tak dobrá, tak pojď za mnou, támhle je dalekohled kterým uvidíš až na tvojí zemi.“

To, co jsem teďka viděl, mě hodně vyděsilo. Země nevypadala tak jako dřív, ale byla taková červená divná a ani jsem jí málem nepoznal, bylo to jako kdyby tam bylo hodně válek, finančních krizí nebo něčeho takového. 

Vykřikl jsem: ,,To přece není moje země! Takhle nevypadá ani by nikdy nevypadala.“

Vedoucí: ,,Ale ano, bohužel je to tak, někteří lidé vaší země na nás začali útočit.“

Ale neměli silnější zbraně, tak jsme je ovládli a teďka se všichni k nám přistěhovali. Ať se zeptáš kohokoliv můžu ti potvrdit že se zde můžeš si přát co chceš a hned to máš, na to jsou ty čipy, tak co, chtěl by jsi jeden ten čip?“

    Já: ,,Dobrá tak asi ano, možná že to tak bude lepší. Ale pořád mi nedává smysl, proč na vás zaútočili.“

Vedoucí: ,,Ano, to taky bohužel nevíme, ale máme takovou teorii, že si asi myslí, že na ně chceme zaútočit, ale nebylo to tak, chtěli jsme jít v klidu a v míru, ale oni po nás nakonec začali střílet a zbyli nám dva vojáci, kteří s námi šli jako doprovod, a  náš premiér. A co bude dál?

    Dál nevím, protože jsem se probudil a začal s mamkou připravovat Štědrovečerní večeři.