Sport je pro mě víc než jen koníček; je to životní styl, který mi dává disciplínu. Jak se ale ukazuje každé ráno, můj největší „zápas“ začíná ještě dříve, než vůbec vkročím do třídy.

Expedice přes kopce a hory

Moje cesta do Heřmánku je každodenní logistická výzva. Bydlím v místě, odkud trasa vede doslova přes hory a údolí. Zatímco pro někoho je ranní cesta jen krátký přesun, pro mě je to sledování radarů a předpovědi počasí. Stačí trocha sněhu, námraza v kopcích nebo dopravní špička a doprava kolabuje. Velká zpoždění jsou pak na denním pořádku. Když selže doprava, nastupuje běh.

Někdy se situace vyhrotí natolik, že autobus prostě nepřijde nebo ho kvůli kalamitě nestihnu. V tu chvíli přichází na řadu můj sportovní trénink v praxi. Nehodím ručník do ringu – místo toho vyrážím pěšky a poklusem do vedlejší vesnice. Jsou to kilometry navíc v náročném terénu, které musím zdolat jen proto, abych stihl alespoň část vyučování. Pro mě to není jen cesta do školy, je to ranní kros, který prověří moji fyzičku i pevnou vůli.

Proč to dělám?

Možná se ptáte, proč to všechno podstupuji a proč se raději neotočím domů. Odpověď je jasná: Heřmánek. I přes složitou dopravu, nepřízeň počasí a kilometry v nohách se tato cesta vyplatí. Atmosféra školy a lidé v ní jsou pro mě cílem, kvůli kterému má smysl běžet i v dešti nebo sněhu.

Sport mě naučil, že ty nejtěžší cesty vedou k těm nejlepším cílům. A moje cesta do Heřmánku je toho důkazem.

Dominik, student druhého ročníku gymnázia