Krize na mě zpočátku udeřila a velmi nevybíravě se rozhodla otočit mi vše, co bylo v zaběhlých kolejích, vzhůru nohama - práci v Heřmánku, doučování, studium na dvou vysokých školách.. a vlastně i vše ostatní - možnosti odreagování se v podobě cestování, piva v hospodě nebo prostě jen večeře v restauraci. Mohlo to být tak týden, než jsem se té sto-osmdesáti-stupňové otočce přizpůsobil, říkal jsem si: ,,asi jsem málo flexibilní?" S nadprůměrnou rychlostí se naše škola adaptovala přechodu z prezenčního systému vzdělávání na distanční, jen u mé osmé třídy to první týden pokulhávalo. Ten však odplul pryč, pak už se vše zaběhlo a začalo probíhat velice dobře. Vznikl fixní rozvrh, pravidelné termíny na zeměpisná a dějepisná zkoušení, odevzdávání úkolů; vše se zdálo být jasné..a v tom to také setrvalo. Někteří žáci projevili patřičné úsilí a motivaci k učení už od začátku, jiné bylo nutno trochu popostrčit. Bylo zajímavé pozorovat rozdíl mezi tím, jak osmáci pracovali při online výuce, a jak plnili své domácí práce a průběžnou přípravu. Při online výuce byli úplně všichni aktivní a snaživí (dokázali dobře udržet pozornost, zřejmě měli mnohem méně faktorů, které by je rozptylovaly). Naproti tomu s plněním domácích úkolů si sice větší část poradila na výbornou nebo dobře, někteří ale měli větší či menší problémy (jeden žák velmi značné; na druhou stranu to se u něj projevovalo už před koronou).

Kdybych měl k učení v době koronavirové krize uvést klady a zápory, co se týče kladů, bylo by to: 1) učení žáků ve dvou, tří až čtyř členných skupinách bylo extrémně přínosné - každý měl mnohem více prostoru na to se projevit, já naopak věnovat se tomu, čemu nerozumí, 2) mnohem větší soustředěnost žáků při výuce, 3) větší rozvoj samostudia u žáků vlivem (pro ně) menšího počtu hodin, 4) ušetření času v MHD atd. Co se týče nevýhod: 1) velká časová náročnost pro učitele - zatímco žák měl týdně 3,5 hodin, já 9,5, 3) i přes poslední uvedené negativum jsem i tak měl jen hodinu a půl na zeměpis s dějepisem, což znamenalo, že každá skupina měla týdně 15 minut dějepis a 15 minut zeměpis.. neměnil bych to, protože bych byl nerad, kdyby ten čas šel na úkor češtině. Na druhou stranu jsem stíhal jen zkoušet, a tak museli mít žáci zeměpis a dějepis často ještě vzdálenější, než při prezenční výuce, 3) online výuka je (alespoň z mého pohledu) méně atraktivní než prezenční (při níž se toho dá více vymyslet, pohybovat se atd..), také je svým způsobem náročnější (být pořád na počítači ..nic moc..; na druhou stranu o dost méně hlučnější :) 4) celková nejasnost ohledně toho zda známkovat, jak známkovat, jakou to bude mít váhu atd... 5) celkové nejasnosti ze strany vlády ohledně vydávání a rušení nařízení.

Tím se tedy dostávám k prvotní otázce - co jsem se během koronavirové krize naučil? Především to, že vše má své klady a zápory a je třeba si všímat hlavně toho pozitivního a na tom stavět. Na druhou stranu si i připustit negativa a nezametat je pod koberec a nedělat, jako, že tam nejsou, protože jsou. Myslím si, že poslední dva měsíce (dva a půl) žáky posunuly, že si utříbili znalosti a jsou zase o něco blíže ke zdárným přijímacím zkouškám na konci deváté třídy. Mluvím o češtině. Přicházeli s ní hodně do styku při online výuce i mimo ni, dobře se učila, procvičovala, vysvětlovala, zdokonalovala.. Se zeměpisem a dějepisem to bylo horší - viz výše popsaná negativa. To byl jeden z důvodů redukce dějepisných a zeměpisných zkoušení na psaní esejí a přijmutí stanoviska „stačí, když je to aspoň trochu zaujme a vyberou si něco málo, co si z toho zapamatují"