Celestina a říše kouzel

Tělo jí přestalo poslouchat. Šla přímo k vodopádu, který byl tak studený, že v něm nebyl žádný život. Najednou spadla do vody, věděla že je to její konec. Proud jí stáhl hluboko pod hladinu. Voda byla strašně studená. Nebylo cesty zpět. A pak se začalo něco dít.

 Kapitola    1.

Změna života 

Celestinu zbudilo zatroubení klaksonu, první co uslyšela byl ruch velkoměsta, začínalo jí to lézt na nervy. Najednou jí došlo že má dnes narozeniny. Je jí čtrnáct let, hned jí to zlepšilo náladu. Otec jí říkal, že dítě Durů, což ona byla se u něj nejpozději ve čtrnácti letech začne projevovat kouzelná moc kterou se mladí Durkové učí ovládnout. Jenomže podle jejích rodičů už Durkové skoro vyhynuli a jejich moc už se skoro nepoužívá. Ale Celetina si to nemyslí, protože našla knihu kde se píše, že když je alespoň jeden rodič Dur, je jejich dítě také vždy Durek, protože DNA Durů vždy přemůže DNA  ostatních. Dítě je ale stejně jenom poloviční Durek. Každopádně magické schopnosti se po dlouhém nepoužívání začnou pomalu vytrácet.

Dnes se  jí zdál krásný sen, ve snu byla na veliké louce. Na pravé straně louky byl kopec s nádherným lesem a překrásnými skalami. Na levé straně louky byl vodopád, jezero, potůčky a tůňky. Všude byla magická zvířata. Na louce se pásli jednorožci a koně. O kousek dál stála ohrada, byla tak velká, že Celestina ještě větší neviděla. V ohradě se pásli kozy, ovce, krávy a všude kolem pobíhaly slepice. Na skalách byla hnízda ptáků. Ve vodě plavaly ryby a také se tam koupala i jiná zvířátka. Na louce byly dřevěné chatičky a Celestina usoudila, že tam bydleli nebo bydlí nějací lidé. Musel to být nádherný život.

U snídaně svůj sen vyprávěla rodičům, nikdo z nich nejedl. Celestina proto, že vyprávěla a její rodiče, otec Adoran “Ador” a matka Oralía “Ora” jíst zapomněli a jenom si vyměňovali chvíli vystrašené a chvíli udivené pohledy. Když Celestina dovyprávěla, bylo nějakou dobu  ticho. Jako první promluvil Ador:

“Moc hezky jsi nám to vyprávěla Celest, teď nás ale na chvilku omluv, potřebuji si promluvit soukromě s tvou matkou. Za chvilku se vrátíme.”

Celestina byla z jeho odpovědí na její sen trošku překvapená a tak řekla jenom: “ano”

Když Celestina dosnídávala, její rodiče za dveřmi byli zabraní do důležité diskuze.

“Měli by jsme jí to říct”, právě říkala Ora, “stejně to brzy zjistí.”

Ador odporoval: “Když jí to řekneme, bude po nás chtít, aby jsme jí naučili alespoň jedno kouzlo a ostatní se naučí sama.”  

“Zase máš pravdu”, uznala Ora, “ale stejně to brzy zjistí a bude na nás naštvaná, že jsme jí to neřekli a my potom budeme mít výčitky svědomí, že jsme jí to neřekli. Celestina je chytrá holka a má prostě kouzelnou moc, musíme se s tím smířit.”

“Máš pravdu,” uznal Ador. “Navrhuji že by jsme jí to řekli jakmile se nás na to zeptá. Až se to stane, řekneme jí to v pátek nebo v sobotu u večeře ten týden, do té doby se snad stihneme připravit.”

Celestina dojedla a uklidila po sobě, potom šla do svého pokoje najít něco na sebe. Byla sobota a ona měla v plánu jít s kamarádkami do parku. 

Najednou se ozval nějaký hlas, Celestina se lekla a otočila se, ale v pokoji kromě ní nikdo nebyl. Najednou se ten hlas ozval znovu, ale tentokrát zřetelněji. Už se nelekla, ten neznámý hlas byl milý a Celestina najednou věděla, že tomuhle hlasu by svěřila celý svůj život. Ten hlas říkal: “Nechoď dnes za kamarádkami, něco velkého se stane a kdybys byla s kamarádkami, už nikdy by s tebou nepromluvily.” Celestina byla v šoku a chvíli trvalo než se vzpamatovala. “Kdo vlastně jseš, vůbec tě nevidím?” 

“Ty mě nemůžeš vidět” odpověděl hlas.

Celest byla odpovědí zaskočena. “Tak kdo tedy jseš?”

“Jsem… tvoje všechno.” Celestina se zastavila v půlce pohybu a asi minutu tam stála jak solný sloup a přemýšlela o informaci, kterou zrovna dostala. Po asi dvou minutách byla schopna zase mluvit. “Jak jako moje všechno?”

“Celest, vysvětlím ti to, začnu od začátku. Jmenuji se Mel, jsem pořád s tebou, protože jsem v tvé hlavě. Mluvit se mnou můžeš ve dne v noci.”   

“Počkej”, přerušila jí Celest. “Takže ty nespíš?”

“Ne, nespím, protože mám stálou energii.”

Celestina Mel zase přerušila. “A jak tu energii tedy získáváš?”

“Jsem tvoje něco jako část těla. Tím pádem si beru kus tvé energie. A abych mohla normálně fungovat - jako že ti budu pomáhat radit a dělat ti společnost - musíš o svoje tělo dobře pečovat. Myslím tím hlavně zdravě jíst a mít vyváženou stravu, dobře spát… Tak jako si to dělala dodnes. A abych ti řekla doopravdy všechno - a trošku tě i vystrašila - tak když se o sebe - o mně - nebudeš pořádně starat, zeslábnu a za  chvilku se můžu úplně vytratit.”

“Hmm, tak to se budu snažit tě neztratit!”

Kapitola  2.

Diskuze 

Celestina se rozhodla Mel poslechnout. Řekla si, že až napíše kamarádkám jak jí poradila Mel, půjde se hned zeptat rodičů, zda mají v hlavě také něco jako ona má Mel. Hned začala přemýšlet, jak napíše kamarádkám zprávu:

Ahoj holky, strašně moc se omlouvám, ale  dnes bohužel nemůžu přijít, protože mě bolí hlava. Čas od času se mi zatočí a potřebuju spát. Omlouvám se, že vám to píšu tak pozdě, ale do poslední chvíle jsem doufala, že se zázračně uzdravím, ale teď už vím, že to prostě nejde.Tak si to venku užijte alespoň vy. S pozdravem Celest.

Celestina z toho neměla dobrý pocit, ale uznala, že to asi tak bude lepší. Rozhodla se, že na rodiče půjde trochu oklikou. Nezeptá se jich rovnou na rovinu, ale bude se ptát tak, aby to jen tak nepoznali.

"Mami, tati", Celestina přišla do obývacího pokoje, kde maminka uklízela po snídani a tatínek seděl zamyšleně u stolu. Oba vypadali, že o něčem usilovně přemýšlí.

Když je Celest oslovila, tak sebou trhli.

"Ano Celest, děje se něco?", zeptal se Ador.

"Nó" Začala Celest, ale nevěděla jak pokračovat.

"Budeš jim muset trošku zalhat Celest, prostě se s tím smiř", řekla Mel 

"No tak dobře", odpověděla v duchu Celestina. Zhluboka se nadechla. 

"Mami a tati, já jsem se chtěla zeptat, jestli také někdy máte takový pocit, že vám něco v těle říká, aby jste neudělali věc kterou jste udělat chtěli, ale udělali něco jiného?"

"No, nevím" odpověděla trochu nejistě Ora. Významně se podívala na Adora, aby jí zachránil a tak se Ador rychle zeptal: "Jak jsi na to přišla Celestino?"

To byla otázka, na kterou Celestina nebyla připravená, a tak nevěděla, co na to odpovědět 

"Co mám říct?" Zeptala se Mel.

"Řekni to na rovinu, víš my, stejně jako vy, spolu komunikujeme, a teď mi hlas v hlavě tvého táty řekl, že to Ador ví." "Ok"

"Víte, já mám už také hlas ve své hlavě" Celestina se na chvilku odmlčela "jmenuje se Mel a taky jsem vám chtěla říct, že za holkama nejdu, protože mi to poradila Mel." Vysypala to ze sebe tak rychle, že jejím rodičům chvíli trvalo, než to zpracovali.

"Počkej, trošku se zklidni.", řekla Ador. 

"Máš v hlavě hlas, kterému se říká storf a ten se jmenuje Mel."

"Ano, tak to je."

"Dobrá, takže to máme. A potom jsi nám také říkala, že nejdeš za holkama?"

"Ano, protože mi Mel řekla, že se stane něco, co mi navždy změní život."

"Ne… ne… né" lekla se Oralía. 

Adoran úplně zbělal. 

"Asi si toho řekla trochu moc Celest,”konstatovala Mel. 

"Asi jsem to trochu s těma informacema přehnala," dopověděla Celest Meliny myšlenky. 

"Celestino", zvolal Ador, "jdi do svého pokoje a buď tam do té doby, než tě zavoláme zpět!"

"Ale tati!" pokusila se odporovat Celest 

"Žádné námitky, skončil jsem!"

Celestina se už už nadechovala, ale matka zavrtěl hlavou, a Celestina zmlkla. Upírala oči na matku, ale u ní se podpory nedočkala. "Už běž Celest"

A tak Celestina poraženě odešla.

Kapitola 3.

Dopis před zmizením

Celestina byla ve svém pokoji. 

"To není fér. Mají být rádi, že jsem jim to řekla, taky jsem jim nic říkat nemusela."

"Nó, takovou reakci jsem taky nečekala," přiznala se Mel. 

"Ale proč to udělali?"

"Víš… oni se asi lekli, teď se to děje docela často. Rodiče se bojí toho, že se jejich dítě stane právoplatným Durkem. A proto nemají rádi když jim řeknou o jejich snu." Nastalo ticho, Celestina přemýšlela, co má říct. Najednou jí nic nenapadlo, přitom ještě před pár minutami měla tolik otázek. První promluvila Mel. "Celest, jakožto tvoje storf, jsem povinná ti říct, že by si měla napsat rodičům zprávu, - na papír - aby věděli, že až zmizíš, že si třeba neskočila z okna." 

"No, dobře", souhlasila Celestina a začala psát.

Pro mámu a tátu

Mel mi řekla, že zmizím. Každopádně nemáte právo se vztekat, protože jste měli možnost mi to říct sami. Možná se ze mě stane opravdový Durek? Každopádně vás mám ujistit že skákat z okna nehodlám.  Pa pa

PS. mám vás ráda. A už se na vás nezlobím, tak se nezlobte ani vy na nás.   Vaše Celest 

"Tak hotovo", řekla Celest a najednou si vzpomněla."Počkej! Co si myslela tím až zmizím?"

"Jó, Celest to je jedna z věcí, které ti říct nesmím. Ale neboj, stejně to brzy zjistíš."

Kapitola 4.

Přemístění

Celestina byla ve svém pokoji. Pouštěla si hudbu, tančila po pokoji, povídala si s Mel… Zrovna si četla, když tu náhle se před ní objevila nějaké divná věc. Ta věc byla ve vzduchu, a pořád se zvětšovala. Najednou Mel vypískla "Už je to tady, Celest, máš ten dopis?" Celestina trošku zmateně odpověděla: "Ano, je na stole, připravený pro rodiče." "Skvělé, až se portál ještě zvětší, musíš jím rychle projít!" "Po…po…počkej, vykřikla Celestina, ty jsi řekla PORTÁL?" Mel už jí ale neodpověděla, jen vykřikla: "běž" a tak Celestina vykročila do portálu. 

Celestina někde v jedné své knížce četla, že v portálu není žádná zem. A tak se tím také řídila a do portálu skočila.

Celestina se řítila dólů, nevěděla kdy přistane, ani jak přistane, a jak dlouho to bude trvat, a tak jí jen zbývalo doufat, že to nebude velký náraz. 

Najednou se začala zpomalovat, Celestinu napadlo, že už možná její cesta v portálu končí. Hned se jí ulevilo, jenomže jí také došlo, že jí také portál musí někde vyplivnout a její obavy se znovu vrátily. K Celestinině velké úlevě přistála měkce na zemi. 

Ucítila nádhernou vůni neporušené přírody. Bylo to to nejhezčí místo, které kdy viděla. Vypadalo přesně jako z jejího snu.

Najednou se před ní zjevil pohledný mladík. Měl na sobě jen tříčtvrteční kalhoty a byl bos. Usmíval se jako kdyby nikdy nikoho hezčího neviděl. Celestina na něm mohla oči nechat. Potom si ale všimla sekery, kterou držel ledabyle v ruce. Stála tam jako kdyby do ní uhodil blesk. Nemohla se pohnout, i když jí mozek říkal ať uteče, tělo jí dalo výpověď.  

Jako první promluvil kluk : "Á další cestovatel portálem. Vítám tě v naší zemi. Jmenuji se Gideon a rád bych tě v naší zemi provedl." Odmlčel se a chvilku si Celestinu prohlížel. Po chvilce mu došlo, že se kouká dost vystrašeně na jeho sekeru. "Jó, a nemám v úmyslu tě zabít. Já jsem totiž před chvilkou sekal dřevo a nestihl jsem jí uklidit. Řekneš mi alespoň jak se jmenuješ?" 

"Já…já… se jmenuju… Celestina" vykoktala ze sebe Celest. 

"Hezké jméno, můžu ti říkat Celest?"

"Ano" odpověděla Celestina už trochu klidnější. "Promiň, je toho na mě trochu moc. Před chvílí jsem byla ještě ve svém pokoji, a teď jsem najednou tady."

"Jó, jo. Všichni jsou takhle udivení. Vysvětlím ti to cestou. Dáš si čaj?"

"Tak jo." Odpověděla Celest a tak šli.

Chvíli šli potichu. Celestina si potřebovala uspořádat myšlenky. "Mohli by jsme si zahrát takovou hru?", zeptal se Gideon. "Myslím hru na otázky. Já se tě zeptám na otázku a ty mi odpovíš, a potom se to vystřídá. Ok?"

"No tak jo" souhlasila. 

"Kdy se ti v hlavě objevila tvá storf?"

"Dneska po snídani." Odpověděla Celestina. "Wow" zvolal Gideon. "Je to špatný?", lekla se Celest. "Ne, jenom se úplně nestává, že by se někdo přenesl v ten samý den, co se mu objeví storf."

"Dobrá, a teď já. Můžou se sem přemístit i mí rodiče?" 

"Ano, můžou. Stačí, když to řeknou svému storf a on je sem přenese."

"A teď zase já" řekl Gideon. "Poradila ti tvoje storf, aby jsi napsala dopis rodičům?"

"Ano, poradila a já to taky udělala." Odpověděla Celestina. "No, tak to jsem rád." Oddechl si Gideon. "A teď se tě ptám já." Začala Celestina, ale k tomu co chtěla říct už se nedostala, protože se v tu chvíli před nimi objevili Adoran s Oralíou.

Zjevili se prostě ze vzduchu, a Celest to strašně zaskočilo. Lekla se tak, že se skácela Gideonovi přímo do náruče.

"Promiň", začervenala se Celest. "Strašně jsem se lekla". 

"To je v pořádku", odpověděl Gideon a postavil jí na nohy. 

V tu chvíli si oba uvědomili, že tam nejsou sami, a hned se podívala na Adora a Oru.

"Celestino, musíme si promluvit ", oznámil jí Ador.

Kapitola 5. 

Heslo Durů

Gideon všechny zavedl do jedné z chaloupek, kde je přivítala paní, která se představila jako Gideonova matka. Vzápětí z další místnosti vyběhla malá holčička, které mohly být tak čtyři roky a cestou hlasitě křičela:

"Gideon, Gideon je doma!” a vrhla se mu do náruče . Až potom si všimla dalších lidí vedle Gideona. Podivila se, koho si to Gideon přivedl. “Kdo to je?”, zeptala se. 

Když se všichni představili, dovedla je Gideonova matka ke stolu, kde jim nabídla čaj a diskuse začala.

“Doufal jsem, že k tomuto rozhovoru tak brzy nedojde”, začal Ador. “Každopádně, když už se to stalo, musíme ti vše vysvětlit.”

“Lid Durů už od nepaměti měl své Storfy a žil spřízněn  s přírodou. Durkové přírodu nepřizpůsobují sobě, naopak jí respektují a přizpůsobují se jí sami.” Ador se odmlčel a Oralía dodala: “A to je taky heslo Durů: Přírodě se přizpůsobujeme ne ji přizpůsobujeme nám.”

“A podle tohoto hesla se taky držíme” Dodal Gideon.

Kapitola 6.

Noc, kdy se vše změnilo

Tu noc usínala Celestina dlouho. Po tom co jí rodiče seznámili s heslem Durů je Celestina prosila aby jí toho řekli víc, ale oni jí řekli že až další den. A tak Celestina využila Gideonovi nabídky že ji provede po jejich vesnici a všechno jí ukáže.

Když tak o tom Celestina přemýšlela, asi nejvíce jí zaujal vodopád, ve kterém byla voda tak studená, že v ní nebyl žádný život. 

Celestina se vzbudila brzy ráno. Myslela si že bude tak čtvrt na devět. Když se ale koukla na hodinky, zjistila, že je teprve třičtvrtě na šest. Normálně by zase usnula, ale teď se cítila nabitá energii. Aniž by věděla co dělá vstala a šla se projít.

Vesnice takhle ráno vypadala přenádherně. Nikde nikdo nebyl, i zvířata spala. 

Najednou něco v ní škublo. Tělo jí přestalo poslouchat. Celestina vůbec nevěděla, co se s ní děje. Vzpírala se, ale všechna snaha byla marná. Šla přímo k vodopádu, který byl tak studený, že v něm nebyl žádný život. "Ne, ne, né." Zakřičela Celestina,  ale nikdo jí neslyšel. Byla moc daleko od vesnice.

Najednou spadla do vody, věděla že je to její konec. Proud jí stáhl hluboko pod hladinu. Voda byla strašně studená. Nebylo cesty zpět. A pak se začalo něco dít.

Kapitola 7.

Přeměna 

Celestinu proud stáhl hluboko pod hladinu. Tlak jí strašně svíral. Byla jí strašná zima. Celestina se snažila dostat na hladinu, ale snaha byla marná. 

Najednou se její nohy sepnuly k sobě. Začalo jí být teplo a aniž by si to uvědomila, začala zase dýchat. Nejdřív sice málo, ale za chvilku už normálně dýchalaa.

Chvíli si myslela, že už umřela, a že se jjí to jenom zdá. Ale nakonec se přece jenom podívala a  rázem vykřikla překvapením. 

Místo nohou měla ocas mořské panny. Měla ho třpytivě modrý. Její oblečení bylo pryč. Zkusila plavat k hladině. Bála se toho, protože jí plavat jako mořská panna nikdy nešlo. Jakmile vyplavala připadala si jako kdyby takhle plavala celý svůj život. 

Za Chvilku byla na hladině. 

Ve vesnici se mezitím spustil strašný povik. V tu chvíli uviděla Gideona který jí také zahlédl. Zakřičel něco na lidi pobíhající po vesnici a běžel k ní. Když byl půl metru od břehu, prudce se zastavil. Po chvíli se zase vzpamatoval a Celestině řekl: "Chyť se mě a pevně se mě drž.