První den (den odletu)

Takhle při pohledu dopředu má člověk tendence vidět věci, které jsou předním více pesimisticky, proto si myslím, že se mé obavy po prvních pár dnech rozptýlí, i když nejspíš nejsou zcela neopodstatněné. Trochu se bojím sestavy lidí. S naší třídou už jsem byla sice v Řecku, ale bylo nás tam mnohem více a měli jsme každý mnohem větší prostor. Z domovů jsme vyrazili ve 13: 00, na letiště jsme dojeli ve 16: 40. To je popis naší dosavadní aktivity. Cítím se kapánek odstrčeně. Myslím že je to ve mně, protože to většinou tak u mě bývá před nějakou akci.

Druhý den (v Dublinu)

Možná jsem to v minulém zápisu přehnala. Člověk si musí jen zvyknout. Dnešek byl náročný, přestože jsme toho moc nestihli. Ráno jsme měli snídani na univerzitě. O tom jsem vlastně ještě nenapsala!!! Bydlíme na koleji, protože jsou v Irsku prázdniny a děti nechodí do školy. Kuchyni a společenskou místnost máme společnou s půlkou patra. Máme dojem, že jsme na celé patro sami. (Tedy myslím naši školu.) po snídani jsme vyrazili na Trinity college, to je univerzita, kterou založila Alžběta II. Předtím než ho zrušil Alžbětin otec na tom místě stál krásný Irský klášter. Hlavně, že angličtí přistěhovalci měli kde studovat. Na světě už si nic jiného čekat nedá. Slabý jsou utlačováni silnějšími a celý svět jakoby pozbýval smyslu. Jeli jsme do Trinity college dvoupatrovým autobusem. Až tady si člověk uvědomí jak je Irsko strašně podobné Anglii. Bohužel jsme si nezabookovali lístky a tolik lidí se chtělo na knihu podívat, že nás ke knize nepustili. Slavný evangeliář z lony bude muset počkat na příští pondělí. .  Došli jsme do národního archeologického muzea, kde mě nejvíce zaujala krásná a precizní práce na kovových křížích. Načež jsme zamířili na oběd, po suvenýrech a do obchodu s Legem. Ulice vypadly nádherně, až mě překvapila ta neskutečně krásná atmosféra. Velkou zásluhu samozřejmě nesli hlavně pouliční umělci. Mám z ulic takovou milou vzpomínku: Potkali jsme před domem kultury chlápka který hrál křesťanské písničky byly fakt hezké a měla jsem dojem, že poznávám. Potkali jsme ještě jiného křesťana který si stoupl do davu a zvedl ceduli s nápisem: Jesus. Přijde mi fakt milé jak se Irové nestydí za své vyznání. Obě situace pro mě znamenaly takový milý dotek od Boha. Viděli jsme z venku šlechtický hrad, asi o něm moc neřeknu, ale měl krásná vitrážová okna. Na závěr jsme zašli do katedrály, která se mi ale moc nelíbila. Vybíraly se v ní vstupné, což mi přišlo úplně stupidní. Kostely přece byly postaveny proto aby v nich lidé mohli oslavovat Boha, ne aby si je prohlíželi jako nějakou past na turisty.

Třetí den (odjezd do Droghedy)

Brzy ráno jsme vyrazili dvoupatrovým autobusem do Droghedy, což je město hodinu a půl od Dublinu. kvůli takové menší nepodstatné chybě jsme dlouho nemohli najít hotel. Cílů té příležitosti jsme navštívili dva kostely. Ten první byl katolický kostel který se používá dodnes a ještě dlouho bude. Ten druhý byla spíše už taková zřícenina z 8. století. Moc se mi líbilo, jak ta zřícenina byla prorostla různými květinami popínavými růžemi a taky stromy. Pro mě to byl moc hezký zážitek. I ten první byl samozřejmě krásný, ale na něj zas až tolik nevzpomínám. Snad protože jsem takových kostelů viděla už spoustu. Po příchodu na hotel jsme se hodně rychle zase odešli. Hned Vedle ubytování stál totiž velký obchoďák. Prošli jsme různě obchody nakoupila jsem tam dárek pro bráchu k narozeninám, bude je mít brzy, a pak už to bylo všechno, šli jsme spinkat. :-)

Čtvrtý den (na památkách)

Po snídani jsme odjeli autobusem do kláštera, který založil svatý Patrik. Tato osoba, která je mimochodem patronem Irska, byla evangelista, která takřka sama zevangelizovala celé Irsko. Jeho životní příběh napíšu zas někdy jindy. Tento klášter byl první svého druhu. Plnili spíš funkci školy pro budoucí teology. Krátce po jeho založení se stal tento příběh: Kdysi se na svátky Velikonoc zapalovaly ohromné ohně a tehdejší král si při pohledu na ty ohně, co hořely po celé zemi, připadal strašně bezmocný. Tento pocit ho sžírat. To on přece byl ten veliký král. Dal tedy rozkázat, že jediný oheň, který bude v noci plát, bude plát před jeho palácem a oslaví tak jeho velikost. Svatý patrik se však rozhněval, protože nikdo přece není větší než Bůh na nebesích, a tak v ten den zažehl jiný oheň, před branami toho kláštera. Král uviděl plát světlo a rozzlobil se velice. Za svítání vyslal vojáky, dobře vycvičené vrahy, aby opovážlivce povraždili. Svatý patrik se modlil k Bohu a Bůh spletl mysl vrahů, poslal je proti sobě. Král té země uznal, že nikdo nemá větší moc než Bůh, který dokáže takové zázraky, a který chrání svůj lid, a proto svatému Patrikovi vděčíme za první kamínek krásné mozaice Iroskotské misie. Na tento klášter vzpomínám obzvláště ráda, strašně moc se mi líbil nějak to vůbec nedokážu ani popsat. Prostě to byl takový kamarád, kterého jsem dlouho hledala. Na to jsme vyrazili do paláce král z příběhu. Myslím, že si dokážete představit, jak jsme si ten palác romantizovali. Popravdě jsme ho vlastně ani neviděli. Byl nám skryt v neskonalých hlubinách podzemí, ale byl u něho nádherný kostel.

 Pátý den (se školu)

Konečně nastal vrcholový bod našeho Erasmu…(setkání s místní školou). Společně jsme autobusem vyjeli na výlet k hodně významné hrobce. Z té školy jelo na onen výlet pouze pět dětí. Všem muselo být tak pod třináct. Cítila jsem, že ani ne dvouroční bariéra mezi námi se prohloubila snad o tisíce let. Myslím, že se strašně snažili a ta situace pro ně musela být velmi trapná. Přišlo mi, že byli skvělá parta a snažili se, aby nikdo nezůstal mimo kroužek zapomenutý. Prohlídka hrobky byla samozřejmě nesmírně zajímavá, ale to bylo snad všechno. Nějak hlouběji se mě to místo nedotklo. Byla to pro mě jen hrobka, noc víc. Dost mě takový stav překvapil, protože často mívám tendence si k místům, kterými procházím, tvořit citovou vazbu. Samozřejmě nebyla vždy kladná, ale nikdy žádné místo pro mě nebylo jenom místo. Často jsem si říkala, že se na toto místo už v životě nechci vrátit, ale v životě by to nebyla jenom hrobka. Vrátili jsme se do Droghedy a tam jsme se rozloučili se školou. My Heřmánek jsme se vydali na oběd a poté až do konce dne jsme měli volný rozlet.

 Šestý den (v lesích)

Dnešní den byl dobrodružný. Odjeli jsme z Droghedy zpátky do Dublinu na letiště, kde jsme si půjčili auta. Objeli jsme Dublin a vyrazili jsme do vesnice v blízkosti několika zámků a parků. Dostala jsem funkci navigátora. Tuto funkci opravdu miluju. Sice na vás všichni nadávají, že třeba je vedete špatně, ale zato má člověk nesporné výhody, jako třeba sezení vpředu. Ubytování jsme měli opravdu hezké. Přišlo mi, že paní hostitelka snad zdědila zámek a vybavila svůj hostel nábytkem z toho zámku. Po příjezdu jsme už nic nepodnikali. Alespoň mohu tyto stránky zaplnit životním příběhem svatého Patrika. Svatý Patrik žil se svou rodinou na pobřeží Anglie. Po nájezdu divých bojovníků byl unesen do Irska. Zde v Irsku ho chovali jako otroka. Po nějakém čase mu Bůh pomohl a změnil majitele. Od té doby se stal otrokem druidů. Chovali se k němu lépe nežli snad jakákoliv rodinná nebo jakýkoliv panovník,  ale přesto jakmile dostal příležitosti utéct tak jí využil. Dostal se do své rodné Anglie, kde zjistil že jich statek je vypálen a jeho rodiče mrtví. Stal se legionářem pro říši Římskou a pár let sloužil jako voják, ale nakonec se vrátil zpátky do Irska, protože byl povolán Bohem k evangelizování a šíření dobré zprávy.

 Sedmý den (v parcích)

Vstali jsme, když nás vzbudily první sluneční paprsky. Cíl byl jasný,..klášter svatého Kevina. Kevin byl samotářsky založený člověk. Odešel do krásné přírody, aby v ní mohl žít s Bohem, což se mu moc nepovedlo. Různí šlechtici za ním posílali své děti do učení. Nakonec vznikl krásný klášter. Traduje se o Kevinovi pověst, že byl tak trpělivý, že když se s roztaženýma rukama modlil, snesl mu pták na ruce vejce. Nechtíc vejce poškodit, vydržel svatý Kevin v té pozici několik měsíců, dokud se ptáček nevylíhl, neopeřil a neodletěl. Samozřejmě se tento trochu děsivý příběh nestal, ale můžeme si podle něj utvořit o svatém Kavinovi jakýsi obrázek. Byl to pěkný asociál a miloval přírodu. Navštívili jsme i muzeum klášteru. Musím tedy říci, že se v něm nacházely krásné obrazy a fotografie kláštera, ale bohužel už jen ruiny onoho velikého kláštera. Navštívili jsme klášter osobně. Ve své době musel být neskonale obrovský. Po obědě jsme jeli ke dvoum významným jezerům v blízkosti. Celá ta zóna byla v CHKO takže příroda okolo byla nádherně čistá. Rozdělili jsme se na dvě skupiny ta co zůstane a projde se kolem jezera a ta co odejde na pěší túru. My jsme se procházeli kolem jezera. Navštívili jsme kostel z osmého století a chvíli šli po proudu řeky. Dnešek se mi moc líbil.

  Osmý den (výlet)

Ráno jsme se sbalili a naskládali se do aut. Měli jsme v plánu projít několik památek a dojet na další hotel, a tak se stalo, že jsme zamířili do Waterfordu. Jelo se na místo asi hodinu a půl. Jakmile jsme ale dojeli, tak jsme zjistili, že jsme na úplně jiném městě. Asi 0,5 hod. od toho města ležely dva staré majáky. Takže tedy k nim. Dojeli jsme na místo, procházeli se ve větru a prohlíželi si nádhernou přírodu kolem. Až asi tady na podobných místech člověk pozná, jak je titerný proti tomu co je okolo něho. Myslím, že jsem poznala místo kam bych se ráda za 20 let vrátila. Náš další cíl ležel necelou hodinu od toho místa. Národní archeologický Heritage park. Nebyl to ani tolik park jako spíše muzeum. Ovšem, příroda byla, ale po celém parku byla vytyčena trasa, podle které kdybyste šli, narazili byste na spoustu lidských obydlí z různých dob naší civilizace. Byl to opravdu zážitek. Úplně ten pocit nedokážu popsat, tak snad si ho dokážete představit. Moc se mi líbila příroda a také se mi moc líbila replika kláštera. Měla jsem v tom parku asi 3 příhody s ptáčky. Viděla jsem asi 6 m od sebe volavku popelavou. Nikdy v životě jsem ji neviděla takhle zblízka. Hned o pár metrů vedle jsme viděli kachnu i s mláďaty. To byl snad do té doby můj nejroztomilejší zážitek. Teda do té doby co jsme nepotkali toho pána co nám ukazoval cestu. V jedné chvíli vzal do ruky nějakou bílou pamlsku, natáhla ruku a ptáček na nedaleké větvi mu přistál na ruce, vzal si od něj pamlsku a zase odletěl. Ten pán říkal, že mu sedají na ruku všichni ptáci z parku. Pak už jsme jen odjeli na ubytování.

 Devátý den (Cashel)

Ubytování leželo prakticky vedle velkého kláštera Cashelu. Měli jsme to na místo jenom pár kroků. vlastně to ani původně klášter nebyl. Byl to hrádek, který byl přestavěn na klášter. Jak nad tím tak přemýšlím, nikdy jsme v Irsku neviděli žádný klášter, který by nebyl zbořený. Ještě něco: ten den šíleně pršelo,takže jsme se po zámku takřka plavali. Moc o zámku nepíšu, protože pro mě byl zase jenom zámek. Doufala jsem, že se tenhle pocit už nebude opakovat. Za zážitek, který teď popíšu, se dost stydím. Byla jsem totiž chycená do pasti na turisty. Byli jsme se podívat do obchodu se suvenýry, ve kterém jsem uviděla keltský kříž, který nevypadal tak draze. (Od začátku pobytu jsem totiž hledala keltský kříž, který nebude tak drahý, většinou totiž stály kolem 18 €) Právě v tom obchodu jsem viděla takovou dřevěnou magnetku s keltským křížem, ale neviděla jsem u toho někde cenovku. Byla jsem příšerně unavená a tak jsem si řekla, že to bude stát tak do 2 €. Ještě k tomu jsem vzala rovnou 3. Přišla jsem k pokladně, pan obchodník mi to načetl a pronesl kdákovým hlasem: 16 €. No a já na to: Co prosím? Nemínila jsem se prát o peníze a tak jsem mu je dala. To byla nejhorší koupě mého života. Na chvíli jsme měli volný rozlet a poté nás sešikovali na další výlet tentokrát na hrad v blízkém okolí.Takřka jsme už padali únavou. Jediné co si z hradu pamatuji byly nikdy nekončící schody a také krásné popínavé růže co rostly po zdi novějšího křídla hradu.

 Desátý den (Trim)

Vraceli jsme se zpátky do Dublinu, protože jsme měli auta odevzdat v 6 hod. museli jsme se po cestě stavit na nějaké památce, abychom dlouho nečekali. Zvolili jsme k tomuto účelu Trim. Trim je jedna z nejslavnějších památek Irska, jedná se o hrad který byl vybombardován takovým slavným mužem, jehož jméno mi vypadlo z paměti, ale vím určitě, že byl hodně slavný a zabil spoustu lidí. Vlastně jediné co z hradu zbylo, jsou hradby a palác. S průvodcem jsme si prošli celý palác a hradby každý sám. Pan průvodce mluvil o tom, co se dalo z této zříceniny vysoudit, třeba kolik měl poschodí, jaké místnosti k čemu sloužily a tak dále. Samozřejmě také mluvil o historii hradu. Hezky jsme se prošli. Vůbec se mi strašně líbí, jak jsou v Irsku zříceniny často prorostlé keři, květinami a stromy. Poobědvali jsme a už byl pomalu čas vyjet do Dublinu. Cesta trvala asi 40 min. V hotelu jsme vyložili věci a nějaká skupina jela vrátit auta. Hotel byl velmi hezký, ale strašně smrděl po nějaké dezinfekci. To byla asi moje nejsilnější emoce z toho hotelu.

 Jedenáctý den (Trinity college)

Nestalo ono pondělí slavného svitku z Iony. Překvapily mě rozmístění front u expozice se svitkem, byla postavena dvě pásma na fronty. Jedna fronta od 11 hod. a druhá od 12 hod. třeba. Myslím že je to opravdu dobrý systém a aspoň v tom nebyl bordel jako třeba by fronty udělali v Čechách. Přišli jsme trochu dřív a byli jsme ve frontě úplně první. Nejdříve si host musí prohlédnout muzeum, které pojednává o barvení, psaní a vůbec ilustrování svitku z Iony. Poté si host může prohlédnout slavný evangeliář ve vitríně a nakonec přijde na řadu univerzitní knihovna. Celou expozici jsme prolétli tak za hodinu. Pan ředitel našel v blízkosti našeho hotelu interaktivní muzeum Dublinu. První patro náleželo vikingské historii a keltské historii, druhé patro náleželo středověku a třetí patro záleželo novověku. Procházeli jsme se mezi figurínami, obkreslovali různé cedulky a četli různé texty, které nám vypovídali o historii. Myslím, že nejhezčí vzpomínku mám ze středověkého trhu. V jednom místě totiž ležel odsouzenec v kládě a vy jste museli po něm házet takové červené míčky, jako že jsou to rajčata. Já jsem mu rajče hodila přesně na hlavu a on se nějak zakýval a zahuhňal. Tak jsme se ještě s kamarádkou snažily na něj házet co nejvíce rajčat, aby jako zase huhňal. Po prohlídce jsme měli volný rozlet. Tento volný rozlet ukončil náš poslední den Dublinu.