Z vyprávění však věděl, že bránu k pohřebišti hlídají duchové, a z toho měl trochu obavy.

Princ Jindřich potichu řekl: „Ach, škoda, že zemřela tak mladá.” Sbalil si tedy růže, které chtěl položit na její hrob, a vydal se na cestu. Při cestě přemýšlel, jestli něco nezapomněl a jak tak dlouho přemýšlel nad tím, co vzal a co nevzal, úplně zapomněl, kudy jde. Jindřich byl celkem vyděšený, kam se dostal. Kolem sebe viděl jenom stromy a malou chaloupku. Šel se tam podívat, ale měl strach, aby tam na něj něco nevybaflo. Otevřel dveře a řekl: „Je tu někdo?” Chvíli bylo ticho, ale najednou se z chaloupky ozvalo: „Kdo je tam?” Princ se lekl a odpověděl: „Já jsem princ Jindřich z Květinového království.” Z chaloupky uslyšel: „A co hledáte?” „Já jsem šel na pohřebiště za princeznou Adélou.” Ze tmy vystoupila stará babizna a se smíchem řekla: „Ale tohle není pohřebiště.” Princ poznal, že to není zlá babizna, i když byla ošklivá, a poprosil ji tedy o radu: „Poradila bys mi, prosím, kde ho najdu?” „Musíš najít stavbu, kde je na sloupu vyřezaný kříž, tak poznáš pohřebiště,” řekla babizna a dodala k tomu: „Cestou vpravo, levá by tě zavedla do Zeleného království.“

Princ poděkoval, a když udělal první krok, babizna stihla ještě vykřiknout: „Počkej ještě chvilku, neřekla jsem ti o kletbě, která chrání bránu k pohřebišti. Musíš se bránit tak, jak ti teď říkám. Když budeš před bránou, zakřič nahlas slovo zmizduch, to duchy na 10 sekund odežene, po pěti sekundách se tam znovu objeví. Budeš to zaklínadlo muset říct i na cestu zpátky, a když to zaklínadlo řekneš špatně, hrob princezny Adély navždycky zmizí.” Prince ta poslední slova trochu znervóznila, ale věřil, že to heslo nezapomene. Po cestě si pořád opakoval zaklínadlo: „Zmizduch, zmizduch”, aby nezapomněl, jak se vyslovuje.

Najednou se zastavil před sloupem, kde byl vyřezán kříž. Uviděl bránu, kterou střežili duchové a ihned nahlas řekl: „Zmizduch!” Jindřich rychle proběhl bránou a brána se opět zavřela. Jindřich přišel ke hrobu a dal na něj růže, které měl v brašně. Ulevilo se mu, že se mu kouzlo podařilo a chvíli poseděl na lavici, kterou viděl vedle hrobu. Z batohu vyndal také jídlo, protože mu po cestě vyhládlo. Když chtěl ukousnout první kousek, jídlo náhle zmizelo. Jindřich se podivil, co udělal špatně a duchové zničeho nic ukázali na tabuli, kde stálo: „Nejezte na pohřebišti.” Jindřich se polekal a myslel, že hrob princezny zmizí. Po chvíli čekání se nic nedělo. Pak si vzpomněl, že hrob zmizí jen tehdy, když řekne špatně zaklínadlo. Princovi se ulevilo a řekl si, že by měl už vyrazit zpátky. Zvedl se z lavičky a vyšel vpřed k bráně. U brány chvíli přemýšlel, jak mu to zaklínadlo babizna říkala, ale ne a ne si vzpomenout. Princ byl v tu chvíli velmi nešťastný, protože věděl, že princezna zmizí úplně. Najednou uslyšel, jak se z hrobu ozvalo: „Jindřichu, zaklínadlo je zmizduch.” Chvíli se divil, co to na něj promluvilo, a uvědomil si, že to byla Adéla. Jindřich rychle nahlas řekl: „Zmizduch” a utíkal zpátky do království.

Do království v pořádku dorazil a byl šťastný, že se mu podařilo překonat duchy a alespoň chvilku pobýt se satalickou princeznou. „Jak je ale možné, že na mě promluvila?”, pomyslel si Jindřich. Ale už byl tak unavený, že usínal a řekl si, že hlas princezny určitě nemohl být skutečný. Nebo snad ano? No, to už se asi nedozvíme, pokud se Jindřich někdy v budoucnu zase nevydá za starou babiznou...

KONEC