Emma Adamcová
Oprátka a mord
Oprátka a mord je povídka na pokračování. Zatím je zveřejněna první část, ve které nás mladá spisovatelka z šesté třídy obratně seznamuje s tragickou událostí hlavní hrdinky.
"To dítě mělo štestí, že ho oběsili.” Připomínala paní Lindová své přítelkyni paní Vebstrové.
Paní Vebstrová odvětila: “Měl to dobře vymyšlené ten pan Robertson, měli jsme ho za blázna, když si koupil panství uprostřed lesa.Asi chtěl aby nikdo neslyšel křik.”
Chvíli bylo ticho. Pak paní Lindová vyhrkla: “Ten musel mít nervy, zamordovat vlastní ženu. Já nedokážu ani klepnout tresku.”
"Ve vsi se říká, že byl opilý,” Poznamenala paní Vebstrová.
“A povídá se, že paní Robertsonová, byla sestrou pana Robertsona. A prý si ji vzal, aby se nemusel dělit o majetek?.” Rozpovídala se paní Lindová.
“To je ovšem jen zvěst,” poznamenala paní Vebstrová.
“Ale, kdyby jste to dítě videla. A ta její barva pleti, má ji úplně nahnědlou.” Konstatovala mezi výbuchy smíchu paní Lindová.
“Představte si, ona má ČERNÉ vlasy, a HNĚDÉ oči. To určitě, není náhoda,” poznamenala veselím tonem paní Vebstrová.
Pak nadešel další a nezastavitelný výbuch smíchu.
Mary se cítila, jako by jí srdce svíraly klešte, celá ves se ted bavila o tom mordu.
Lidi se na ni tak divně dívají.
O pár metrů dál je slyšet smích tech dvou drben. Vůbec netuší, že právě vyslechla celý jejich hovor.
Nejraději by se schovala do lesa. Ale musí to vydržet, musí přeci počkat na Lízu.
Ale Líza tady stojí vedle ní, a mluví na ni.
“Mary, slyšíš mě?”
“Jak dlouho tu stojíš?”
“PŮL HODINY!!!”
“Proč jsi mi neřekla?”
“Mluvila jsem celou tu dobu.”
Mery se nezmohla na slovo.
Chvíli tam tak stály.
Líze rvalo srdce, se na ni tak dívat. Vypadala jako troska, děsilo jí to. Chtěla jí nejak pomoci v jejím smutku. Ale nevědela jak.
“Vím, že to otec neudělal, byl přece v Londýně, měl deset svědků.” Vyhrkla Mary.
“Já tomu taky nevěřím,”dodala Líza.
Mary se konečně vzpamatovala.
“A co říkala paní Klamnová?”zeptala se Mery.
“Matka souhlasí, ale že nevíš co řekla ještě?” Líza se rozhodla, že bude veselá, vduchu si říkala: zklíčený člověk nevydrží dlouho zklíčení vedle veselého.
“ Nevím."
“Že ti dá pokoj co nejvíc a směřuje do lesa.”
Mary se usmála. Les milovala ze všeho nejvíce. Vždyť tam vyrostla. Vybavovaly se jí všechny ty vzpomínky na Korsthol, oproti ostatním panstvím to byl jen baráček. Vybavovala si otce, a jeho flintu, kterou mířil vždy jen na myslivce, a na lovce.
Vybavovala si matku, zvířata jí žrala z ruky. A když byla zima, tak se zvířata odstěhovala na Korsthol.
A šumnění stromů klátící se ve větru. A vzpomínala na bratrance Tomase, ve Londýně to nemohl vystát a proto jezdil na Korsthol.
“To není žádná legrace! Slyšíš mě?”
“Promiň, co si říkala?”
Celé dva měsíce ztrávila Mary na panství Mackhol. Pořád musela myslet na své rodiče.
Líze to lezlo na nervy, pořád se na ni tak dívat. Kolikrát měla chut ji říci několika peprných slov. Ale bála se, že by byla necitlivá.
“Proč se s tím nedokáže vyrovnat?” Ptala se sama sebe v duchu.
Chcete vědet co s ní bylo dál? Dostala se z toho? No to víte že ano, překonala sama sebe. A žije s manželem dětmi a s bratrancem na Korstholu. A pokud vím daří se jim přímo skvěle.
- Recenze
Skupina
Vyhledávání článků