Poklad

V jedné vesnici žily čtyři děti.Starostlivá Veronika, opatrný František, Ota který neskazil žádnou zábavu a potrhlý Richard. Celé dny si hráli spolu v lese. Jednou jim vyprávěla babička zajímavou pověst. ‘Kdysi žil podvodník jménem Edward Kelly. Ten se představil před Rudolfem II jako profesionální alchymista. Rudolf ho jmenoval vrchním alchymistou a dal mu těžký úkol, vytvořit z obyčejného kovu zlato. Den co den, noc co noc Edward ledabyle zkoušel zda se mu to náhodou podaří. A jednou se mu to podařilo. Edward byl nadšený a tak si ho vytvořil víc a víc. Ale mělo to jeden háček. Rudolf II ho často navštěvoval. A tak Edward vymyslel ďábelský plán. Všechno to zlato schoval do velké truhly a tu pak zakopal. Ale lež má krátké nohy. Rudolf II ho přistihl jak si vytváří zlato. Nechal ho zatknout a prohledat jeho laboratoř. Ale nic kromě hromady papírů popsanýma nesmyslama tam nenašli. Rudolf tedy nechal Edwarda zavřít do vězení. Edward odtamtud’ utekl, ale hned ho druhý den ho našli a zavřeli ho do vězení znova. Tam skočil z okna věže a tím se zabil. Povídá se, že doted’ hlídá poklad. Nikdy ho nikdo nenašel a nikdo ho nikdy neviděl.’ Zakončila tajemně babička vyprávění.

Hledání….

Děti přemýšleli o vyprávění babičky. ‘Hele, nevíte zda ten poklad vůbec existuje?’ Ptal se František ostatních. ‘Já jsem zastánce duchů.’ Řekl Ota triumfálně. ‘A já realista.’ Dodal suše František. Takhle se tam ještě kluci dohadovali zatímco se na ně Veronika pobaveně dívala. Nakonec to došlo k tomu že začali hledat ten poklad. Po dvou hodinách se ozvala Veronika. ‘Nechceme to už vzdát? Nechceme to nechat na zítra?’ Nikdy!!!!!  Zvolal Richard a začal pobíhat po lese jako splašený. ‘Čekej!!’ zavolali a běželi za ním. Honit Richarda bylo jako snažit se honit geparda. Richard byl rychlý jako šíp. Ale to se mu krutě vymstilo. Uklouzl a spadl do jámy. ‘Kámo jsi v poho?!’ Zavolal Ota na Richarda. ‘Jasně že ne.’ Prohlásil Richard podrážděně. Co teď, co teď, co TEĎ?! Zpanikařil František. ‘Oto, ty půjdeš se mnou a František zůstane tady dokud’ se nevrátíme.’ Řekla Veronika jako rozený šéf. To kluky překvapilo, Richarda i zmátlo. Veronika s Otou běželi pro něco, zatímco František čekal a chudák Richard seděl na studené kamenné zemi. Po chvíli se Veronika s Otou vrátili s provazem. Ten spustili k Richardovi a začali po něm jeden  po druhém slézat. Veronika zkontrolovala Richardovu nohu a došla k tomu že má vyvrknutý kotník.’Jo, bolí to jako čert.’ Souhlasil Richard. Když slézal Ota tak se provaz roztrhl vejpůl. Zůstali tam uvězněni. ‘Sakra.’ Ulevil si Richard. Začali vymýšlet jak se dostat z té jámy. ‘Možná můžem zkusit co je za těma dveřma.’ Řekl suše František. ‘Děláš si legraci?!’ Ptá se ho naštvaně Veronika.’ Celou dobu tu máme dveře na který vidíš, takže se nemůžeš vymlouvat že sis jich nevšiml a přestan̈́ se chovat jako úředník.’utrhla se na něj Veronika a znova překvapila Richarda. Koukla se za dveřma a tam viděla několik chodeb. ‘Houstone, máme problém.’ Použije Veronika svoji oblíbenou hlášku a vysvětlí co je ten problém. ‘Nezbývá nám asi jiná možnost. Musíme to risknout.’ Řekne Richard a s pomocí Františka se vydali se do spletitých chodeb kde by se ztratil snadno i ten kdo by měl mapu. Po dvou hodinách se začala Veronika klepat zimou. Richard ji hned na to půjčil mikinu. ‘To tu umřeme hlady?’ Řekla Veronika a snažila se nezačít plakat. ‘ Hele, dostaneme se odtud’, to ti slibuju.’ Řekl Richard jako by jí sliboval že pro ni utrhne hvězdu z nebe. Po další půl hodině si museli odpočinout. Když si sedli tak se dva metry od nich něco zablýsklo. ‘Co to je?’ Ptal se sám sebe Ota a šel na místo kde se to zablýsklo. ‘Heureka!!!!!!!!’ Zařval Ota a všichni si museli zacpat uši. ‘Co řveš?!’ Křikl na něj Richard. Ota se na něj podíval s výrazem Jokera který vynalezl lék na všechny nemoci na  světě. ‘Klíč.’ Řekl Ota ještě s tím šíleným výrazem. Richard vyskočil na nohy ale neudržel se na nich dlouho. ‘Dobrá alcheorogu. A co sním chceš dělat?’ zavrčel Richard. ‘Ty chytrolíne asi tu budou dveře.’ Řekl Ota jako by to byl ověřený fakt. ‘Ale měli bychom vyrazit.’ Řekla Veronika a začala se zvedat. ‘Ne tak rychle….’ ozval se hlas aspoň čtyřicetiletého muže.

Kdo jsem?

‘Kdo jsi sakra ty?!’ Čekal Richard že bude muset bránit Veroniku. ‘Ale no tak, chci vám pomoct.’ Řekl ON. ‘Dobrá..’ řekl Richard. ‘ Zopakuju tu otázku znovu. Kdo. Sakra. Jsi?’ ‘Byl jsem vrchní alchymista Rudolfa II.’ Začal ON. Potom přišel aby ho děti viděli. Byl v takovém tom oblečení jako za Rudolfa II. Byl to duch. 

V hlavě Richarda: Jsem v labyrintu větším než fotbalovým hřišti a mluvím s duchem. Už mě nic nemůže překvapit.

V hlavě Veroniky: Co si o tom mám myslet??!!

V hlavě Františka: To se mi musí zdát, Duchové přece neexistují. Prostě nemůžou. Není to vědecky prokázaný. A přesto..!

V hlavě Oty: Ten chlap si z nás dělá legraci nebo co?

‘Musíte pouze odpovědět na jednu otázku.’ Co jsem se pokoušel vytvořit a podařilo se mi to vyrobit.?’ Zeptal se nás duch. ‘ To je jednoduché.’ Řekla Veronika. Kluci se na ni podívali jako na dvouleté děcko který chce vysvětlit kvantovou fyziku. ‘Byl jste vrchní alchymista Rudolfa II a ten neměl další jiný vrchní alchymisty takže jste to vy, Edward Kelly který dokázal vyrobit zlato z obyčejného kovu.’ Duch si chvíli Veroniku měřil. ‘Ano, jsem to já.’ Řekl duch. ‘Šprte.’ Zamumlal Ota a na to ho Richard probodl svým pohledem přátelského sériového vraha. Duch jim ukázal cestu ven. Když vyšli ven tak se Richard začal neovladatelně smát a nemohl přestat. ‘A já si myslel že tam umřu.’ Všichni se začli smát jako blbci. Vyčerpání si lehli do trávy. ‘Teď se nemůže stát nic šílenějšího než tohle.’ Prohlásil Ota. Ještě chvíli leželi ve vonící trávě a poslouchali štěbetání ptáků a šumění lesa který obklopoval děti. Všichni byli v tichosti a bylo slyšet i šum ptačích křídel. Když pak došli domů, tedy, až na Richarda který měl vyvrtnutý kotník. Jak to vyřešili? U Františka mu tu nohu ošetřili a pak tam jednu noc přespával. Druhý den našli ten poklad! ‘Co s tím uděláme?’ Ptal se František a bylo vidět že září. Celkově ho to dobrodružství změnilo. Přestal chovat jako úředník. Jako bez duše. Protože úředníci jen počítají, srovnávají a to co není napsané na papíře a podepsané neexistuje. A františek se teď chová jako komik. ‘Měl by to tu někdo pohlídat a došli bychom pro pomoc. Já to nebudu!’ Prohlásil Richard a utíkal od toho. ‘Hej!!’ Křikli za ním František a Veronika a běželi z ním. ‘A co já?’ Zavolal na ně Ota. Za dvě hodiny byl poklad v dobrých rukou. 

Něco pro tebe

Další den Richard šel jako vždy do školy v tichosti. Děti kolem něj procházeli jako kolem stromu. Jelikož to takhle bylo vždy tak si pak přišel jako odpadkový koš. Vždy ale pak slyšel Veroniku a v tu chvíli mu bylo mnohem líp. Jako ted’. Slyšel jak na něj volá Veronika. ‘Ahoj!’ ‘Čus.’ Pozdravili se navzájem. ‘Jak se těšíš do školy?’ Ptala se ho Veronika. ‘Ani ne.’ Řekl Richard. ‘Myslím že mám něco pro tebe co by se ti mohlo líbit.’ Uculila se Veronika a začla něco vytahovat. Co by to tak mohlo být? Pomyslel si Richard. A Veronika to vytáhla. Co to bylo? Byla to Richardova mikina kterou půjčil Veronice v labyrintu aby ji nebyla zima.

Pomsta je sladká 

Byl jeden duch, rytíř Albert, a ten pobýval na hradě Křivoklátě. A ten duch Albert tam už byl asi dvěstě let a tak se tam hrozně nudil. Jednou tam ale přijeli tři děti, aby tam přespávali na Křivoklátě. Ty děti byli, trochu drsná Bára, stydlivá Mia a potrhlý Richard. Nadšeně se bavili o tom, jak budou chodit lesem a hrát si na krále a královnu v okolí Křivoklátu. Když to Albert viděl tak se proklínal, že tu je někdo kdo se má líp než on. “To je všechno na houby!” Lítal po hradě. “Kéž bych mohl něco dělat! úúúáááááá………..” křičel duch, ale nikdo ho neslyšel jelikož to byl duch. Nemohl ho někdo slyšet dokud nechtěl. Pak ho ale něco napadlo. "Já bych mohl něco dělat..” uvažoval. "Uvidíme kdo se tu bude smát naposled!” řekl a jeho poťouchlý úsměv byl ještě pot’ouchlejší. Albert propukl v neovladatelný smích a jeho šibalské oči se leskly zatímco nic netušící děti si vybalovali batohy a povídali o tom, jak to tam mají hezký. Ale to nevěděli co je čeká.

Den 1.

Albert měl už připravený první žertík. Když děti šly do lesa tak se jim “vloupal” do jejich pokojíku. Měli to tam už srovnaný a vybalený. Holky měly jednu skříň dohromady, byla otevřená a duch usoudil že kluk by asi nenosil šaty. Na druhé straně měl Richard oblečení, někde ho mít musel. Zamířil k skříni kde holky měly skříň. Začal se tam přehrabovat. Pak našel k jeho překvapení podprsenku. Mno, ale dlouho nepřemýšlel a vzal ji a schoval ji do Prochodité věže. Když se děti vrátili tak se museli převléknout, jelikož měli propocená trička a spoustu historek, jako třeba že si pohladily a projeli na kravičce. Nezní to suprově ale vážně to byla zábava. Mia začala hledat podprsenku. "Richarde?” Ptala se s pozvednutým obočím Mia a blížila se k němu. "Ano?” odpověděl Richard způsobem že v tom celém má prsty. "Ty jsi mi vzal podprsenku že jo?” Ptala se ho Mia. Richard vypadal že přemýšlí. Pak se na ni podíval přímo do očí až Mia trochu znervózněla. "Proč bych ti sakra bral podprdu?” "Ale slečny…” vložila se do toho Bára. Richard ji na to probodl pohledem. "Možná někam zapadla, okey?” pokračovala Bára zatímco se Albert smál.

Den 2.

Další den měl Albert zvlášť ďábelský žert, který bychom mohli už přirovnat ke kanadskému. Richard nechal holky na Křivoklátě jelikož se mu nechtělo prohlížet obrazy. Poslouchal dokonalé ticho lesa které občas porušila veverka nebo vánek větru. Když se tam tak procházel tak přemýšlel jak se mají jeho kamarádi Ota nebo František. A co dělá Veronika. Vzpomínal na poslední dobrodružství ,při kterém našli poklad, které se odehrávalo v okolí Křivoklátu. Došel až k řece Berounce. Tam už čekal Albert, jelikož slyšel jak se děti dohodli že Richard bude v lese. Tam už jen čekal. Počkal až si Richard sedne na kámen a pak se k němu přiblížil. Zašustil listím a pak jenom až se Richard otočil a pak do něj strčil. Richard se vyděsil co se děje. Když vyplaval tak mu byla zima. 

Byl už večer a tak se ochladilo. A tak se musel zimou klepající se Richard vrátit na hrad. Tam už na něj čekaly holky. "Richarde!” vyděsily se holky když ho viděly. Richard jim pak vyprávěl co se stalo. S teplým čajem zabalený v dece.

Den 3.

Tenhle den byl asi nejděsivější, minimálně pro Báru. Když se vzbudila tak se na její posteli honili pavouci. Normálně by prostě vylezla z postele, teda kdyby tam byly ti pavouci tři, ne patnáct. Začala ječet. 

“Co je co je?!” ptal se právě probuzený a podrážděný Richard. Na její posteli nic neviděl. Myslel si že se Bára zbláznila. Ale pak ty pavouky na asi půlsekundu viděl taky.  "Divný.” zamumlal. Vystrašená Bára chvíli přemýšlela jestli to jak reagovala nebylo přehnaný. Když se vzpamatovala tak se rozhodli že jsi půjdou prohlédnout hladomornu v “bezpečí” Křivoklátu. Došli k hladomorně. Tam si ji prohlíželi, ale jinak tam nic k vidění nebylo. Začali si vymýšlet strašidelné historky a legendy. Akorát když odcházeli tak se zavřely dveře a Richard zůstal uvnitř. Ten se extrémně lekl. "Pomoc!!!” Zakřičel až se to rozléhalo. "Počkej, uklidni se.” nařizovala s panikou v hlase Mia. " Nemáš tam nějaký klíč nebo něco takového?” Ptala se teď Mia až se strašidelným klidem až byla Bára trochu vyděšenější  z toho co se děje a i z Miiniho klidu.

"Tady není nic, jen prach a zima.” opověděl nevrle Richard. "A taky se tu našli asi tři lidský kostry. Aby nenašli další.” dodal Richard. "Nestraš!! Je tu ještě jedna možnost.” Pokračovala Bára. "Může nám otevřít kastelán…” Richard se usmál. Nebude tu dlouho. "...ale ten tu bude až ráno.” dokončila větu Bára. A tak musel Richard spát v hladomorně. Najednou měl úctu k těm co tu museli trpět. Albert si vzpomněl na svou smrt. 

Den 4.

Když kastelán otevřel Richardovi z hladomorny tak v tu chvíli musel Richard lámat sprinterský rekord. Ale hned se zastavil jelikož byl vyhladovělý. Richard se co nejrychleji najedl ale to nebyl dobrý nápad. Za dalších deset minut se poblil. Překvapivě se z toho Richard rychle zotavil, ale holky mu nedovolily postavit na nohy.

Albert aspoň vystrašil Miu. Ale to byla chyba. Všichni to viděli. Začala velká diskuze kdo je tu takhle straší. Pak došli k závěru že jestli ten “někdo” udělá ještě jednu věc tak že už začnou jednat. Ale duch tam zrovna nebyl. Ten se jen těšil jak využije toho že je Richardovi zle.

Den 5.

Richard se poučil z minulého dne a tak si dal malou snídani. Holky mu pořád nechtěli dovolit vylézt z postele. To Richarda rozzuřilo. Z tý postele vyskočil a začal honit holky po celém Křivoklátu. Pak si měli dát svačinu. Měli si dát chleba s lučinou. Jenže jakmile se Bára zakousla do chleba tak ho hned vyplivla. Albert ji tam podstrčil už asi dva týdny starý a tvrdý chleba. "Tak konec!!!” Rozkřikl se Richard. "Duchu ty debi##, ukaž se!” Zakřičel dál. "Uklidni se!” Řekla rázně Bára. "Mám nápad.” usmála se poťouchle a řekla svůj plán. Byl jednoduchý. Vyděsit ducha! Richard si vypůjčil vlčí ocas a uši a převlékl se za vlkodlaka. Kde to sehnal se holky nemůžou doted’ dozvědět. Bára si půjčila rohy a čertí ocas a vzala si kožich. Mia se převlékla za bílou paní. Byli tedy připraveni na všechno.

Pomsta

Další den si vzali na sebe kostýmy a mouku sebou aby si na něj posvítili. každý měl pytlík s moukou. Okolo oběda se Albert připravoval na další vtípek. Už Už se chystal ale CO??!!! Albert vidí procházet se chodbou bílou paní! Albert do ni strčí ale ona na něj stihla vysypat mouku. Najednou Albert vidí čerta. Ten byl hrozivý! Byl ještě černý až se z něj bordel padal.

Utíkal chodbou a pokoušel se srovnat nejnovější vzpomínky ale nějak mu to nešlo. Najednou vidí vlkodlaka! Vypadá hrozivě. Dokonce bez trička. Ten už dlouho nebyl člověk. Děti pak honili celý den ducha po Křivoklátu. Duch se cítil jako štvaná zvěř. Vždy ho honil vlkodlak, čert a bílá paní! K večeru doběhli až na Velkou věž. tam už neměl duch na vybranou. "O mně ještě uslyšíte!” zvolal duch a utekl z hradu Křivoklátu co nejrychleji mohl. Děti propukli v neovladatelný smích. Oči jim smíchy svítily. "Tak to je dobry. Tak to nedopadlo tak špatně.” usmál se Richard. Vzpomněl si znova na poslední dobrodružství, kdy Ota říkal že se nemůže stát nic šílenějšího než to co prožili. V tu chvíli byl polovičně paralyzovaný, jelikož si vyvrtnul kotník. Ale teď stojí ve Velké věži převlečený za vlkodlaka aby odehnali ducha který zavinil že spadl do vody a že musel spát v hladomorně a na to se pozvracet. A mínění že se Bára zbláznila. Podíval se do dálky a vzpomínal na vše co se v minulých dnech dělo. Pak šli do Prochodité věže jestli tam nenajdou dalšího ducha. Ducha nenašli ale našli Miinu podprsenku kterou tam Albert schoval. Když došli do jejich pokojíku tak se znenadání ozvala Mia. "Richarde…” Začala Mia. "Co jsem udělal tentokrát?” Ptal se Richard podrážděně, ale to co řekla Mia ho dost překvapilo.

"Vezmeš si na sebe to tričko…?”

Vlkodlak 

“Ahoj!” pozdravila ho Veronika.

“Čau.”

“Tešíš se na výlet do lesa?”

“Trochu ne a trochu jo.”

“A jaký je důvod proč ne?”

“Protože budu vlastně furt ve škole, kolem nás budou učitelky.”

“A ten druhý důvod proč jo?”

“Protože se ulijeme trochu ze zeměpisu.”

Pro Richarda byl zeměpis mučící nástroj. Nesnášel když se měl učit všechny ty ostrovy a poloostrovy. Dokonce se mu podařilo několikrát utéct z hodiny zeměpisu. Spolu pak šli do třídy kde na ně čekali Ota a František. Pak si povídali o tom co by mohli dělat v lese. 

“Babu!” navrhl Richard.

“Slepou babu.” dodal triumfálně Ota.

“Schovku.” řekla zamyšleně Veronika.

“Mě je to jedno.” řekl František způsobem jako by mu to jedno nebylo.

O tom co budou v lese hrát se dohadovali tak dlouho že už nevěděli kdy se o tom začali dohadovat. Potom jakmile začala škola tak se všichni vydali do lesa. Učitelky vypadaly stejně znuděně jako každý den ve škole. Naši čtyři kamarádi se honili po lese a zkoušeli se schovat, což bylo nemožné pokud je honil Richard. 

Hledání a překvapení

“Richarde! Kde jsi?!” volali na všechny strany Richardovi kamarádi. Richard se jim ztratil když se vraceli ke škole. Učitelky ale namítly že asi šel už domů že nechtěl jíst oběd. Ale mělo to dva háčky. Richard miloval krupicovou kaši a doma taky nebyl. Teď, i když se stmívalo, hledali ho po celém lese, na posledním místě kde ho viděli. Ještě předtím ho hledali v Albertu, hledali ho v jeho stromovém domě a dokonce se podívali do temných uliček kde ho většinou našli. Teď jako by se vypařil.

Takže ho hledali v tom lese.

“Kde proboha je?” Zoufalá Veronika. Už začínala být zima. 

“Nevím.” Začal panikařit František.

“Neměli by jsme zavolat policii?” navrhl Ota.

“NIkdy by se neztratil tak moc abychom ho nenašli.” namítla Veronika.

“A stejně, kde by ho hledali? To by možná trvalo déle než když ho hledáme my.” pokračovala Veronika.

Nakonec to ale museli aspoň na ten den nechat, už byla tma.

Uprostřed noci šla Veronika na záchod. Jako vždy o půlnoci. Veronika ale sebou trhla. Zaslechla jak něco, nebo někoho, šustnul u lesa. Byl ten den úplněk. Měsíc svítil na les kde se něco pohnulo. Veronika samozřejmě chtěla vědět co to je, a co viděla! Postava jako člověk, uši a ocas jako vlk a velikost zhruba jako průměrné třináctileté dítě. Veronika se vydala na místě kde to v tu chvíli bylo. To co si myslela se jí potvrdilo; Kluk s vlčíma ušima a ocasem. Něco jako dospívající vlkodlak. Veronika nemohla věřit svým očím. Jenže pak si ji ten vlkodlak všiml. Chvíli si ji měřil. Pak zavrčel a chystal se běžet. Veronika musela utéct z jeho dosahu. Běžela lesem kde odpoledne byla. Jen tak tak se uhýbala tomu vlkodlakovi. 

Pak když byla na louce kde měsíc svítil skoro jako slunce tak se konečně mohla Veronika podívat do vlkodlakovi do tváře. A kdo to byl?

Zůstaň

Byl to Richard! Bylo mu jasně vidět do tváře, Veronika se nemohla splést. Rudě mu svítily oči. Jediné co ji v tu chvíli zkazilo radost bylo to že ji honil a věděla že to teď není hra. Teď šlo možná i o život. Běžela temným lesem kde se kolem ní ozývaly zvuky a nevěděla který z těch zvuků je Richard. Neměla čas se otočit. Neměla čas dýchat. Musela běžet. A to hodně rychle. 

“Musí být nějak zmanipulovaný nebo co.” prolétlo hlavou Veronice. 

Nejhorší to bylo když kolem ní už byly stromy těsně vedle sebe. Richard jí byl v patách. Veronika teda využila těch stromů kolem sebe. Vylezla na jeden z nich a vlastně běžela po nich. Skákala z větve a vůbec nevnímala že se to pod ní prohýbá. Teď Richard jako by se zasekl. Celkem ho překvapilo jak Veronika rychlostí blesku vylezla na ten strom. Ale za chvíli se vzpamatoval a honil ji ze spoda. Veronika slyšela jeho dech. Už pomalu nemohla běžet. Musela se schovat. Ale kde? Když se zastavila tak nikde Richarda neviděla. Nikde ho neslyšela. 

“Asi jsem ho už setřásla.” pomyslela si. Slezla ze stromu, prochladlá a hladová, si stoupla na zem a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. 

Zkusila se co nejtišeji dostat z lesa aby ji Richard aspoň neslyšel.

Ale pak šlápla na uschlou větev. To nešlo neslyšet. Richard na ni skočil ze zadu na strhl ji na zem. Na jeho tváři se objevil poťouchlý úsměv. 

“Teď mě snad sní jestli nic neudělám.” prolétlo zoufalé Veronice hlavou.

Musela něco udělat ať to bylo cokoliv. Zkusila vstát. Richard ji ale strhl znova a hodně ji škrábl do ruky. 

“Tak jinak, když to nejde jinak.” utrousila Veronika.

“Richarde, poslouchej mě.” řekla rázně.

Richard zavrčel, což Veronika čekala.

“Vím že by jsi mi neublížil.” pokračovala pomalu.

To Richarda zarazilo. Už ji poslouchá.

“Jsi můj kamarád, vzpomínáš?” 

Richard jako by jsi něco uvědomoval.

“Vzpomínáš si jak jsme hledali ten poklad a ty jsi zakopl? Jak jsme byli v tom bludišti?” Jak jsi nás dnes honil?”

Richard stáhl ocas dolů.

“To jsem já, Veronika.”

Richard na ni vytřeštil oči. Slezl z ní a poodešel o pár kroků. 

“Veroniko….” konečně se Radek probral z transu a měl smutek v hlase.

“Sis už vzpomněl.” oddechla si Veronika.

“Co děláš v lese?”

“Šla jsem se podívat co se pohlo a byl jsi to ty. Pak jsi mě začal honit.”

Richard vypadal že se rozpláče.

“Vždyť jsem tě mohl zabít.” klepal se mu hlas.

“A já bych si z toho nic nedělal protože bych si to nepamatoval.”

Richard vypadal zoufale. Měl svisle položené i ty vlčí uši.

“Byl jsi v transu.” namítla Veronika když se pokusila zvednout.

Jak měla ale poškrábanou ruku tak se jí to nepodařilo. 

“Počkej, ti pomůžu.” zastavil Richard Veronika když se chystala to zkusit znova. Když se zvedli tak se zeptal;

“Můžeš chodit?” 

To byla celkem důležitá otázka, protože Veronika byla prochladlá a hladová. Zkusila udělat krok, ale nohy jí neposlouchaly. Richard hned na to věc kterou by od něj Veronika nikdy nečekala. Vzal ji do náruče a někam ji nesl. Nakonec dorazili k nějaké jeskyni. 

“Moje skrýš.” dodal Richard. Položil ji na starou deku a sedl si k ní.

“A jak, no, to….”

“Jak to že jsem vlkodlak.” odhadoval Richard.

“Jo.” utrousila.

“No, to je celkem jednoduchý.” usmál se.

“Moje máma byla vlkodlak, můj táta člověk. Když jsem ještě nebyl na světě tak táta doufal že budu člověk. Jenže to se mu nesplnilo, jsem vlkodlak, a proto mě táta nesnáší.” zavřel oči a vzdychl si.

“Máma umřela před několika lety.” řekl z těžka.

“Proto se to snažím schovávat. Kdo by uvítal ve škole vlkodlaka?” namítl.

“Ale když je úplněk tak se musím na chvíli změnit na vlkodlaka. 

Občas jsem i v tom transu protože to skrývám už moc dlouho.”

“A proč jsi nám to neřekl?” 

“Protože….” začal Richard a nevěděl zda pokračovat.

“Protože jsem si myslel že byste se se mnou přestali kamarádit. Ty, Ota a František jste jediní kamarádi které mám.” dořekl to Richard.

“Přísahám že bych se s tebou přestala kamarádit kvůli tomu že jsi vlkodlak.” řekla Veronika.

Veronika se oklepala protože začal foukat studený vítr. František si k ní lehl.

“Neměla by jsi mrznout.” vysvětlil. 

Po několika minutách Richard už spal. Veronika chvíli poslouchala jeho dech a v hlavě se jí vyrojilo několik otazníků. Nevěděla že ho táta nemá rád. A že nemá maminku. To ji rozesmutnilo. Oproti tomu měla veselý život. Zavřela oči a usmála se. Richard je v pořádku. Nic mu teď není a zítra se vrátí domů a vše bude v pořádku. Doufala.