Nemohu tomu uvěřit. Jsem tu a čekám na pokyn. Už jen pár vteřin mě dělí od mého přání. Srdce mi buší jako o závod, v uších cítím tep krve, zvlhlé ruce od potu utírám do kalhot. A je to tady. Šátek padá k zemi. Jen jedno mávnutí. Zařadím rychlost a dupnu na plyn. Vyrážím jako o život vpřed. Závod začíná.

Investice se vyplatila, můj Dodge Charger R/T z roku 1970 černé barvy letí jako blesk. Pod kapotou se prohání 1650 koní. Je to nářez. Adrenalin stoupá. Kolem sebe vidím jen mihotající světla. Ta rychlost je naprosto úžasná.

„Musíš Viktorie, musíš. Už kvůli tátovi to musíš zvládnout.“ říkám si pořád dokola. Kdo jiný. Kdo? Nikdo už nezbyl.

„ Dva, tři, čtyři, …..“ přeřazuji jak závodník formule 1. Čest a majetek rodiny Conorů musí být vrácena zpět. Snad nebyly ty hodiny strávené nad tímhle nabušeným superautem zbytečné. Padly na to všechny moje úspory.

„Ale co když to nezvládnu?“ říkám si.

„O tom ani nepřemýšlej. Slíbila jsi to, tak musíš.“ ujišťuji se.

Prudká zatáčka doprava, auto sedí jak přibité. A jsme na bulváru. Nikde nikdo. Jen burácení motorů.

„Pětka.“ ten pocit je nepopsatelný. Už jen dvacet kilometrů a jsem v cíli. Tady pozor. Silnice se leskne jako zrcadlo. Zase kropili, ale zvládla jsem to. A je to tady. Poslední zatáčka doleva a pak už jen dlouhá rovinka.

„Tak se ukaž, holka. Však já vám to natřu!“ ubezpečuji se. Prst držím na červeném knoflíku. Srdce mám až v krku. Teď. Neviditelná síla mě vmáčkne do sportovní sedačky vozu. Dodge se s burácením řítí do cíle. Přivřu oči.

Dívka v krátké sukni, tričku a dlouhými rozevlátými vlasy mávne šátkem. Dupnu na brzdu, stojím a se zavřenýma očima zhluboka dýchám. A pak to slyším. Křik a pískot. Všichni běží ke mně. Dveře vozu se otevírají a v nich stojí má kamarádka Sofie. Usmívá se. Vyskočím ven do její náruči. Štěstím mi tečou slzy po tvářích.

„Vyhráli jsme.“ křičíme obě najednou a poskakujeme na místě. Všichni mě plácají po ramenou a blahopřejí mi.

Vedle Dodge stojí modrý Chevrolet Camaro z roku 1969 se dvěma bílými širokými pruhy namalovanými od předních světel přes střechu až po zadní světla. V něm sedí nejlepší řidička jakou znám, Jane. Dívá se na mě. Pravou rukou se dotkne kšiltu své čepice a nepatrně pokyne. Takovou poctu jsem nečekala.

Ale tím to nekončí, ještě mě čeká dlouhá cesta.