dykoliv kdy jsem seděla v letadle, vždy jsem měla pocit volnosti, jako kdyby všechny domy, lidi a auta byli pouze mými figurkami.

To ještě byla doba kdy jsem byla na dobré pracovní pozici, měla přátele, a nic mě neomezovalo.

Ale po tom všem co se stalo tak je mi vše jedno.

Proto jsem nic neoznamovala a koupila první letenku co mi nabídli.

A upřímně nikdy jsem v Irsku nebyla, a ničeho prozatím nelituji.

Asi ze všeho se nejvíce obávám pasové kontroly..

Možná si říkáte proč se obávám, jediný důvod pro mojí obavu je zda má kolegyně správně zhotovila moji novou identitu.

Nové jméno a příjmení, nové datum narození, místo narození.

Aspoň teď v letadle mám šanci si vymyslet svůj příběh, ve stylu že prodávám šperky, budu se vdávat a že Irsko navštěvuji jenom kvůli historii, přitom je tato země pouze vstupenkou ke svobodě.

Ke nové identitě patří i nový vzhled. 

Místo blond jsem na tmavě hnědou, brýle jsem vyměnila za čočky.

Kdy jsem si romantizovala svůj nový život, tak jsme přistávali.

Vstala jsem tedy ze sedadla, letušce která stála u východu jsem řekla ,,Nashledanou´´

a tak jsem se rozloučila i svém starým já.

Měla jsem kabinové zavazadlo, takže čekání na kufry se mi netýkalo, ale následná kontrola ano.

Mé nejvíce negativní myšlenky, že mi to nevyjde, ale ono to vyšlo.

Ono to vyšlo.

Všechen stres hned odpadl, stačí nyní najít taxi a nechat se odvézt na mé nové ubytování, které je zatím dočasný.

Mělo by to být sdílené ubytování, společná kuchyně ale naštěstí každý tam má vlastní koupelnu.

Rozhlédla jsem se doprava, a doleva. Přes ulici jsem viděla volný taxi.

Svěží studený vánek větru mi dodal energii a sebevědomí že vše bude v pohodě.

Nasedla jsem dovnitř, řidič mi uložil mé zavazadlo do kufru, a mohli jsme vyrazit.

Nejdříve mi přišlo velmi zvláštní jak všichni řídí po levé straně, ale než jsem si zvykla byli jsme u ubytování.

Nechala jsem dýško, popadla jsem kufr a vyrazila jsem střemhlav.

Obrovské mahagonové dveře se zlatým číslem 24, byly brána do mého nového života.

Pod rohožkou byl schován klíč o hlavních dveří a vzkaz.

Klíče od bytu má majitelka bytu která přijde ve 14:00.

Vzkaz mi přišel velmi nesympatický, byl napsán červenou propiskou a třemi vykřičníky.

Stěží jsem otevřela dveře, málem jsem zakopla o práh a v očích jsem měla slzy.

Chodba mi velmi připomínala dům z dětství, mahagonová podlaha, dvě obrovská křesla čalouněná červeným sametem, obrovský lustr a nástěnka s různými vzkazy od všech kteří tady bydleli.

Než jsem se porozhlédla, myslela jsem si že nás tady bude nejméně deset, ale omyl.

V přízemí byly obrovské dveře do sdílené kuchyně, a potom schodiště do dalšího patra.

V druhém patře se nacházely pouze čtvery dveře.

Z dveřích které měly číslo dva vyšla žena.

Kolem třicítky, dlouhé rovné vlasy, na rtech rudá rtěnka.

,,Nová?´´

,,Ano jsem tu nová, asi před deseti minutami jsem přijela.”

Odpověděla jsem celkem potichu, protože jsem nečekala že někdo vyjde ze dveří.

,, Prosím, tady máš klíč od dveří.”

 Poděkovala jsem, na svazku byla klíčenka s číslem jedna, a hned jsem věděla že to byla majitelka která napsala ten nesympatický vzkaz.

A proto jsem se rozhodla že dnešní den zakončím v posteli.

Pokoj nebyl nějak extra zařízený, ale na měsíc to stačí. 

mini lednička, koupelna se sprchou, a postel.

Ani jsem nevybalila věci a šla jsem rovnou směr postel.

Usadila jsem se na posteli a cítila, jak únava se mnou tělem proudí. Přestože mě něco napadlo, neměla jsem sílu se tomu bránit. Měla jsem pocit, že jsem se právě probudila ze zlých snů a nový život, který jsem si představovala, se rychle rozplýval.

Lehla jsem si do postele a zavřela oči, doufajíc, že se ráno probudím do lepšího světa. Můj dech se zpomalil a já za chvíli usnula.

Probudila jsem se brzy ráno se slunečními paprsky, které se šířily po mém pokoji. Byla jsem odpočatá a cítila jsem novou energii. Rozhodla jsem se, že dnes je ten správný den začít znovu, začít budovat můj vlastní příběh.

Po sprše a snídani jsem se rozhodla vydat na procházku po městě. Irské ulice byly plné života a barev. Přišla jsem na malebné náměstí a zastavila se u kavárny, abych si odpočinula. Objednala jsem si lahodný irský čaj a sedla si na venkovní terasu.

Když jsem se rozhlédla, zahlédla jsem starého muže, který vypadal jako místní. Seděl na lavičce a hleděl do dálky. Jeho oči vypadaly plné příběhů, které se mohly odehrát v tomto kouzelném městě. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se ho oslovit.

Přistoupila jsem k němu s úsměvem a zeptala se: "Dobrý den, pane. Můžu si k Vám přisednout?"

Muž se na mě podíval s překvapením, ale pak se usmál a pozval mě, abych se k němu přisedla. Začali jsme si povídat o životě, o tom, jak vypadá Irsko očima místního. Jeho příběhy byly fascinující a plné emocí.

Když jsme se rozloučili, cítila jsem se inspirovaná. Bylo to, jako bych dostala novou perspektivu na svůj vlastní příběh. Věděla jsem, že nemusím utíkat před minulostí, ale že mohu přijmout své zkušenosti a postavit se jim čelem.

Během následujících dnů jsem začala poznávat nové lidi, navštěvovat zajímavá místa a postupně jsem se začala zapojovat

 do místní komunity. Přijala jsem svou novou identitu a začala jsem věřit, že jsem tvůrkyní svého vlastního osudu.

S každým dnem jsem se cítila více propojená s irským životem. Navštěvovala jsem místní festivaly, kde jsem se setkávala s lidmi z různých koutů Irska a z celého světa. Prohlubovala jsem své znalosti o irské kultuře, tradicích a dějinách.

Časem jsem začala pracovat v místním muzeu,. Přitom jsem se také učila nové dovednosti a navazovala další přátelství.

S novými přáteli jsem objevovala skryté kouty Irska, od malebných horských stezek až po úchvatné pobřeží. Každé setkání a každá nová zkušenost mi otevřela dveře do světa, který jsem si přála prozkoumat.

Pomalu jsem začala vytvářet novou identitu nejen v novém prostředí, ale i ve svém nitru. Minulost se stala součástí mého příběhu, který mě posiloval a dával mi sílu jít vpřed. Pochopila jsem, že štěstí není závislé na fyzických okolnostech, ale na tom, jak se rozhodnu vnímat a přijímat svět kolem sebe.

S každým novým dnem jsem získávala důvěru v sebe sama a ve své schopnosti překonávat překážky. Věděla jsem, že cesta ke svobodě a štěstí není vždy snadná, ale stála za to.

A tak jsem žila svůj nový život v Irsku plně, s vděčností za všechny zkušenosti, které jsem získala. 

A takto pokračoval můj příběh v Irsku, země, která se stala mé vstupenkou ke svobodě a novému začátku.

Ze začátku jsem si myslela že mi to vyjde jenom na tři měsíce, a že si mě najdou České úřady. 

Už jsem tu přes rok..