Žila byla jedna princezna Eliška, která byla velmi šikovná a velice chytrá. Měla bratra, který zemřel hodně mladý, byl také šikovný a chytrý, ale používal dvě berle a byl hodně postižený. Tomu bratrovi bylo 21 let a zemřel v roce 981. Princezně se po něm dost stýskalo a měla na něho hezké vzpomínky. Protože znala psaní, vymyslela o něm hezkou básničku. A pak ji napadlo udělat z toho píseň. A chtěla se naučit hrát na loutnu, aby potěšila krále a královnu. Králi a královně se ta písnička skutečně hodně líbila. Eliška začala vymýšlet další a další písně. A princezna začala zpívat všem lidem. Zpívala o ptácích, o veverkách, slunci a měsíci, také o mechu a broučcích, o květinách a stromech. A nejraději zpívala o moři, motýlech a větru. Kdyby Eliška žila v dnešní době, asi by se jí říkalo světová hvězda. Z jejích písní by byly hity z rádia, televize a z počítače. Zajímalo by mne, jestli by se jí líbilo žít mezi námi. Myslím, že by měla strach ze všech strojů a vynálezů, které my každý den používáme. Vždyť i naši prarodiče museli psát dopisy rukou a odnést je na poštu. My napíšeme dopis do počítače a během několika vteřin je odeslán na místo. Řekl bych, že by se mezi námi cítila jako v zemi kouzel a zázraků. My bychom pro ni byli čarodějové a kouzelníci. Dovedu si dobře představit, že její život byl mnohem jednodušší než náš, ale určitě musela mnohem víc pracovat než my. V Liboci je malý archeopark, kde si každý může prohlédnout, jak se žilo a pracovalo ve středověku a tedy srovnat život Elišky s naší dobou.